Dějiny a historie.

Archeologie,egyptologie.......

Archeologie

Machu Picchu

Machu Picchu od Chýše hlídače náhrobního kamene

O významu Machu Picchu (2700 m n. m.) se archeologové dodnes jen přou. Inkové po sobě nezanechali žádné písemné zdroje a v době, kdy přišli na území dnešního Peru Španělé, bylo už Machu Picchu pravděpodobně opuštěné a Španělé se o něm nikdy nedozvěděli. Jediní, kdo znal jeho polohu a účel, tedy přímí potomci Inků, po krátké době vymřeli, a tak se Machu Picchu ztratilo v džungli.

    Znovu bylo objeveno až počátkem 20. století a to zcela náhodou. Dnes patří k nejnavštěvovanějším místům na celém jihoamerickém kontinentě. A to přesto, že se neví, co vlastně navštěvujeme (pravděpodobně obřadní centrum) a přesto, že není jednoduché se k němu dostat. Možná právě ta dosud nerozřešená hádanka lidi tolik přitahuje. 

    Sestupujeme z Quillapunky a ocitáme se na dlouhých terasách. Zde Inkové pěstovali plodiny na obživu, dnes se na nich maximálně pasou lamy. Hlídač na konci teras nás hned navádí na schodiště vedoucí k hlavnímu vchodu. Svoje batohy totiž musíme nechat dole, k ruinám se s nimi nesmí. Takže nejdřív musíme seběhnout schody, projít vstupní branou a vyjít vlastně z Machu Picchu, nechat si batohy v úschovně, stejnou branou znovu vstoupit do areálu a zase vyšplhat schody na vrchol teras.

    Ten nejklasičtější pohled na Machu Picchu je od Chýše hlídače náhrobního kamene. Náhrobní kámen, kousek od chýše, s vytesanými schody a prohlubněmi, stojí osamoceně na nejvyšší terase. Chvíli po terase honíme lamy, než se obracíme k Machu Picchu, abychom si řekli jak ho vlastně projdeme. Na bezcílné bloumání je dost rozlehlé a ani bychom na něj neměli dost síly.

    Při pohledu z nejvyšší terasy před sebou vidíme velké zelené prostranství, po jehož obou stranách jsou na několika dalších terasách postaveny domy. Ty po pravé straně sloužili jako obydlí, po levé straně byly chrámy a jiná obřadní místa. Za nimi se zvedají dvě skalní homole. Vyšší se jmenuje Huayna Picchu a ač její stěny jsou skoro kolmé a vypadají nepřístupně, dá se na ní prý vylézt. Snad budeme mít dnes ještě dost energie i na to.

    Stavby se nám zdají jako skládanka lego. Jen jsou trochu nepravidelné, celé ze šedivých kamenů a s divnými mrňavými flíčky pohybujícími se mezi nimi. To jsou turisti a jelikož už se nemůžeme dočkat, jdeme se taky stát divnými mrňavými flíčky.

    Mezi turisty občas vykoukne nějaký ten Peruánec v tradičním oděvu. Jak třeba teď, když scházíme po schodech dolů a vstupujeme na Posvátné náměstí. Ze tří stran je obklopeno posvěcenými místy - Hlavním chrámem, Domem Nejvyššího kněze a Chrámem tří oken (se skvělým výhledem na prostranství) - a tvoří tak jedno z duchovních center Machu Picchu. 

    Stavby jsou postaveny ze stejně slícovaných kamenů jako zdi v Cusku. Opravdovým uměleckým dílem je pak kámen v jedné ze stěn sakristie Hlavního chrámu, který má 32 hran! Nejsme jediní kdo se je pokouší spočítat a kdo to nikdy nezkusil nepochopí, že to není vůbec jednoduché.

    O jednu úroveň výš nad Posvátným náměstím vcházíme do Intihuatany, svatyně zasvěcené slunci. Její název znamená připoutané slunce a s podobnou svatyní jsme se setkali v Sillustani u jezera Titicaca. V jejím středu stojí hodně zvláštně otesaný kámen vypadající jako staročeská pec s vystrčenou tlustou anténou. Měl sloužit k určování ročních období. Inčtí astronomové prý za pomoci slunce dokázali dokázali ze stínů, jež vrhaly hrany kamene, určit dobu slunovratu, což Inkovi umožňovalo dokázat, že má slunce „na uzdě“ (tj. připoutané) a dokáže obrátit jeho běh na obloze.

    Stezka na konci prostranství nás kolem posvátné skály přivádí k plotu, v němž jsou otevřené vrátka a malá budka. Zapisujeme se do knihy a vydáváme se na výstup na Huayna Picchu. Zapsat se musí každý, protože tenhle výstup už pár lidí zaplatilo životem. Až se budeme vracet, musíme se zase odepsat. Pokud na konci dne bude u někoho chybět odchozí podpis znamená to, že je ještě někde na cestě. Cesta nahoru a zpět má trvat dvě hodiny a i kvůli tomu se poslední člověk může vydat nahoru kolem jedné odpoledne, aby v případě problémů bylo dost času vydat se hledat opozdilce ještě za denního světla.

    Noříme se mezi křoviny a kameny. Stezka nás vyvádí kolem menší homole, čnící za Machu Picchu, do sedla mezi ní a větši homoli - Huayna Picchu. Teprve tady začíná vlastní výstup.

    Před námi se tyčí Huayna Picchu a prudká stezka mizí někde vysoko v bludišti skal. Šplháme nahoru a na některých místech se můžeme přidržovat lan nebo řetězů zatlučených do skály. Stěna je skoro kolmá, stezka k tomu leckde taky nemá daleko a navíc je pěkně kluzká. Krkolomně skáčeme po schodech a díváme se do stále větší hloubky pod námi. Výstup nám trvá asi 50 minut, po kterých se ocitáme u strmého a úzkého schodiště. To nás vyvádí k opevnění těsně pod vrcholem.

    Vrchol Huayna Picchu je možná stejně vysoko jako Intipunku na druhé straně údolí. Je však k Machu Picchu mnohem blíž a poskytuje tak jedinečnou perspektivu, Škoda jen, že slunce máme za zády a tak z našeho pohledu zdi Machu Picchu nevrhají žádné stíny. Spíš trochu splývají v jednolitou hnědo-šedou plochu.

    Stejně skvělý pohled je i na údolí Urubamby, která obtáčí Huayana Picchu skoro celé kolem dokola. Vidíme na místa, která jsou od sebe vzdálená hodiny jízdy vlakem. Zrovna jeden červeno-žlutý vláček se jako srandovní housenka šine údolím.

    Od opevnění musíme prolézt úzkým tunelem a teprve pak se ocitáme na úplném vrcholu, kde jsou jakoby náhodně poházené obrovské balvany. Pohled dolů a silný vítr k tomu by rozhodně nebyly pro člověka trpícího závratí. Nám se to ale líbí, a tak jen sedíme a díváme se na zelené vrcholky okolních hor zahalené v mracích.

    Cesta dolů je kupodivu horší než cesta nahoru. Lana a řetězy se teď vyloženě hodí a dost nám usnadňují sestup. Ten nám ale i tak trvá jen o málo kratší dobu než výstup. Odepisujeme se z knihy a jsme zase na pevné zemi, mezi staletými kamennými stavbami.

    Už nám nezbývá moc energie, tak je procházíme ty části, které jsme zatím neviděli. Naštěstí to nejzajímavější a nejpečlivěji postavené jsou právě posvátná místa a teď už si vybíráme jen obřadní lázně (podobné těm u Phuyupatamarky) a Chrám slunce, zvláštní stavbu se stejně zvláštním „Hadím oknem“, nazvaným tak podle svého tvaru. Chrám slunce je prý jediná kruhová stavba v areálu, což znamená, že byl pravděpodobně nejdůležitějším místem Machu Picchu.

    Machu Picchu je tak rozlehlé, že se tu pořád něco opravuje. Právě teď stojí lešení kolem několika domů v obytné části. Dost se podobají obytným domů, které jsme včera viděli v Huiňay Huayna, včetně kamenných štítů s „držáky“ na střechu.

    Síla už nás úplně opustila, ale i tak máme pocit, že jsme celé Machu Picchu jen prolítli. Chtělo by strávit tu alespoň dva dny. Nebo i dýl, protože je prostě jedinečné!

    Stojíme před vstupní branou do Machu Picchu a máme na výběr dvě možnosti jak se dostat dolů k vlaku. Buď autobusem nebo pěšky. Vlak jede až v půl čtvrté, takže máme dost času i na procházku. Po silnici (kterou jsme jako klikatícího se hada viděli z Intipunku) je to na nádraží k řece 6 km, ale existuje zkratka, protínající všechny smyčky silnice, po které by to měly být jen dva kilometry.

    Hm... zkratka tu sice někde je, ale už jsme prošli dvě smyčky z šesti a nikde nic. Teprve po půl hodině na ni narážíme a hned se po ní vydáváme dolů.

    Dole u nádraží zažíváme menší šok. Jeden domorodec nám říká, že vlak na zastávce Puente Ruinas už nestaví a musíme až do Aguas Calientes, vesničky dva kilometry údolím podél Urubamby. Máme na to jen půl hodinu a skoro žádné síly. Ženeme se jak draci, batohy nás tíží skoro stejně jako před vrcholem Warmiwaňusky. S vyplazeným jazykem se dostáváme na nástupiště v Aguas Calientes, kde už stojí vlak připravený k odjezdu. Je poslední, pak by nebylo jak se dostat zpět do Cuska. Až zase zítra. Nástupiště je plné krámků se suvenýry, restaurací a vidím dokonce i internetovou kavárnu. Teď teprve jsme tedy úplně zpět v civilizaci!

    Vlak je přecpaný, celou cestu musíme stát. Do Cuska je to jen 115 km, jede však tři a půl hodiny. Vlak staví na každé mezi, protože je hlavním dopravním spojením okolních vesniček s Cuskem. Příroda podél tratě je nádherná, bohužel se ale začíná stmívat. Je čas večeře, my už ale nemáme žádné jídlo. Vlakem naštěstí chodí indiánky, tak si u nich kupujeme vařené kukuřice, pečené koláče a želatinové a pudingové kelímky. Všechno je to moc dobré.

Posvátná Intihuatana

Machu Picchu z vrcholu zdánlivě nezdolatelné homole Huayna Picchu

Dům v obytné čtvrti

Barevná ponča nosičů kontrastují s převládající šedí  Machu Picchu

 
Dějiny,historie,fakta........