Dějiny a historie.

Archeologie,egyptologie.......

Historie států

Historie Španělska

Španělsko je podle ústavy schválené referendem roku 1978 konstituční monarchií s parlamentním politickým systémem. Královská koruna je dědičná v bourbonsko-anjouovském rodu. Pojďme se společně podívat dále do historie této země.
Existence člověka na Pyrenejském poloostrově je dokázána už ve starší době kamenné, z mladší doby kamenné pocházejí skalní kresby v jeskyni Altamira. Země bohaté na kovy (stříbro, měď) přitahovala už od pravěku mnohá etnika. Za praobyvatele Španělska se považují Iberové, jejichž původ však není jasný. V 11. -10. stol. př. Kr. se na jižním pobřeží poloostrova usídlili Féničané (založení osad na místě dnešních měst Malaga a Cádiz).
Iberové se kolem r. 800 př. Kr. pomíchali s Kelty pronikajícími do Pyrenejí (Keltoiberové). V 17. stol. př. Kr. Španělsko ovládli Kartágové. Po 2. punské válce (218 až 201) museli ustoupit Římanům, kteří r. 197 př. Kr. rozdělili Španělsko na provincie Hispánie Interior a Hispánie Ulterior. Římské panství se rozpadlo kolem r. 400 př. Kr. pod nátlakem Svébů, Vandalů a Gótů v době stěhování národů.
První déletrvající státní útvar na tomto území založili Vizigótové, kteří pronikali do Španělska od začátku 5. století. Hlavním městem říše bylo dnešní Toledo.

Vláda Arabů a reconquista
R. 711 Arabové (Mauři) překročili mořský průplav Gibraltar, zničili Vizigótskou říši a podmanili si Španělsko až k Pyrenejím. R. 756 založil Abd al-Rahmán I. Cordobský emirát, první islámský stát v Evropě, nezávislý na kalifátu. Byly vytvořeny i podmínky pro vznik vyspělé smíšené křesťansko-islámské kultury. R. 929 převzal Abd al Rahmán III. titul kalifa a z emirátu se stal kalifát Córdoba, který za jeho vlády dosáhl největšího kulturního rozkvětu. Byl pokládán za kulturně nejvyspělejší zemi západní Evropy.
Středověké dějiny Španělska poznamenala především reconquista, boj malých španělských království za opětovné získání území obsazených Maury. Začal už v 8. století, rozhodující porážku však Mauři utrpěli teprve až v r. 1212 v bitvě u Las Navas de Tolosa. Spojené armády křesťanských království Kastilie, Aragonie, Navarry a Portugalska s pomocí papežských křižáckých vojsk tu porazily muslimské Almohády. Reconquista se završila v r. 1492, kdy Kastilie dobyla Granadu.

Vstup Španělska mezi světové velmoci
Po skončení války o kastilské dědictví r. 1479 se vytvořil základ moderního španělského státu. Království Kastilie-Léon a Aragonie se sjednotila sňatkem královny Izabely I. a aragonského krále Ferdinanda II. Ve službách těchto panovníků objevil Kryštof Kolumbus v r. 1492 Ameriku. Smlouvou z Tordesillasus r. 1494 si Španělsko a Portugalsko rozdělily už dobytá, ale ještě i neobjevená území v Novém světě. Byl to začátek španělské koloniální říše.
Karel I. (od r. 1519 jako německý císař Karel V.) založil r. 1516 ve Španělsku dynastii Habsburků. Za jeho vlády (do r. 1556) a vlády jeho syna Filipa II. se ze Španělska stala světová mocnost (hlavně podmaněním Mexika, Peru a Filipín). Mír z Cateau-Cambrésis z r. 1559 mezi Filipem II. a francouzským králem Jindřichem II. ukončil španělsko-francouzskou válku, která začala r. 1557, a tím i spory mezi francouzskou korunou a španělsko-rakouským panovnickým rodem Casa d´Austria (Habsburků) o Itálii a Burgundsko. Francie se vzdala Burgundska, Milána a Neapole ve prospěch Španělska. R. 1561 přeložil Filip II. svou rezidenci do doposud bezvýznamného města Madrid a nechal z něho vybudovat reprezentativní hlavní město.
Od r. 1563 vznikal u Madridu monumentální klášterní komplex San Lorenzo (El Escorial), dokončený r. 1584 jako královské sídlo. Po smrti portugalského krále Jindřicha uplatnil Filip II. svůj nárok na portugalský trůn. Do Portugalska poslal vojska knížete z Alby a vyhlásil r. 1580 španělsko-portugalskou personální unii. Připojením Portugalska a jeho kolonií se stalo Španělsko největší koloniální mocnosti tehdejšího světa.
Za vlády Filipa II. začalo boj za nezávislost španělské Nizozemsko. Po odtržení sedmi severních nizozemských provincií r. 1581 se Španělsku podařilo podrobit si jižní Nizozemsko (pozdější Belgii). Španělská moc však už zde překročila svůj zenit. R. 1588 utrpělo Španělsko rozhodující porážku v boji proti protestantské Anglii, když Angličané pod vedením Francise Drakea zničili španělskou flotilu (Armadu).
Španělské hospodářství bylo oslabeno vysokými státními výdaji a inflací. Za vlády nástupců Filipa II. se země v 17. století dostala do všeobecného úpadku. R. 1640 se podařilo odtrhnout od Španělska Portugalsku, r. 1648 muselo Španělsko vestfálským mírem formálně uznat nezávislost severního Nizozemska. Dobytí Jamajky Angličany r. 1655 zasáhlo španělskou koloniální říši na citlivém místě. Pyrenejský mír r. 1659 zpečetil definitivní konec výsostného postavení Španělska v Evropě. Pyreneje se staly hranicí mezi Španělskem a Francií.
Poslední španělský Habsburk Karel II. určil r. 1700 Filipa (V.) z Bourbonu, knížete z Anjou a vnuka francouzského krále Ludvíka XIV., svým univerzálním dědicem. Smrt Karla II. (1. listopadu 1700) rozpoutala válku mezi evropskými mocnostmi o španělské dědictví. Filip Bourbonský přišel do Španělska a byl r. 1701 uznán králem. Podle mírových dohod z Utrechtu a Rastattu se muselo Španělsko vzdát Gibraltaru a Mallorky ve prospěch Velké Británie. Jižní Nizozemsko připadlo Habsburkům. Filip V. Bourbonský se stal španělským králem. Vládu Bourbonů v 17. stol. charakterizují reformy v duchu osvícenského absolutismu.
Boj proti napoleonské okupaci a za nezávislost skončil přijetím liberální ústavy (ústava z Cádizu) r. 1812. Španělsko se stalo konstituční dědičnou monarchií. Dějiny Španělska v 19. století poznamenaly občanské války. R. 1868 byla svržena královna Izabela II. a r. 1873 vyhlásilo národní shromáždění první španělskou republiku. Po vojenském puči r. 1874 se vláda bourbonské monarchie obnovila (Alfons XII.).

Konec monarchie
R. 1898 začala španělsko-americká válka. Kuba byla španělskou kolonií a Spojené státy americké podporovaly její nezávislost, protože vyhovovala jejich hospodářským a imperiálním zájmům. Po porážce v této válce uznalo Španělsko nezávislost Kuby a ztratilo skoro všechny kolonie (kromě Kuby i Portoriko a Filipíny). V prvních dvou desetiletích 20. století za války proti rífským Kabylům (Berbeři) v Maroku, propukávaly časté nepokoje v armádě a Katalánsko požadovalo autonomii.
R. 1923 realizoval katalánský velitel generál Miguel Prímo de Rivera převrat proti španělské vládě a nastolil vojenskou diktaturu, která trvala až do r. 1930. R. 1925 byla zrušena platnost ústavy a rozpuštěn parlament. Kromě jediné byly všechny politické strany zakázány. R. 1930 král Alfons XIII. na nátlak veřejnosti uvolnil generála Prima de Riveru z funkce ministerského předsedy.
Španělsko se stalo opět konstituční monarchií a politické strany se zaktivizovaly. Dohodou ze San Sebastianu se v tomtéž roce spojily republikánské a socialistické strany. Jejich cílem bylo svržení španělské monarchie a vyhlášení republiky. V komunálních volbách r. 1931 zvítězily na venkově monarchistické, ve větších městech prorepublikánské strany a král Alfons XIII. opustil Španělsko, ale formálně se trůnu nevzdal. Ve volbách do ústavodárného shromáždění získali rozhodující většinu republikáni a socialisté. Alcalá Zamora vytvořil republikánsko-socialistickou koalici a 9. prosince dostalo Španělsko novou liberální ústavu.

Občanská válka a éra generála Franka
Pravicový vojenský puč r. 1936 se rozrostl do občanské války. Generál Francisco Franco se nechal vyhlásit generalissimem a vůdcem protirepublikánské nacionalistické vlády. V tomtéž roce vystoupil italský ministerský předseda Benito Mussolini s pojmem osa Berlín-Řím, kterým označil vztah úzké spolupráce mezi fašistickou Itálií a nacistickým Německem. Tento vztah se projevil účastí italských a německých vojáků ve španělské občanské válce. Republikány podporovaly mezinárodní brigády, které se skládaly z levicově orientovaných cizinců.
Občanská válka skončila l. dubna 1939 vojenským vítězstvím generála Franka, který nastolil v zemi diktaturu. Více států uznalo jeho vládu už předtím. Na počátku 2. světové války Franco vyhlásil neutralitu Španělska, země se ocitla v poměrné mezinárodněpolitické izolaci až do r. 1953, kdy uzavřela s Vatikánem konkordát, který skýtal i četná privilegia katolické církvi, především v oblasti vzdělávání. V tomtéž roce podepsaly Spojené státy americké se Španělskem smlouvu o hospodářské a vojenské pomoci a vybudování amerických vojenských základen. R. 1955 bylo Španělsko přijato do OSN.

Návrat k monarchii
Den po Frankově smrti r. 1975 byl Juan Carlos I. Bourbonský vyhlášen španělským králem. V prvních svobodných parlamentních volbách r. 1977 zvítězil Svaz demokratického středu pod vedením Adolfa Suáreze. R. 1978 přijalo Španělsko demokratickou ústavu, schválenou lidovým referendem. R. 1981 se důstojníci neúspěšně pokusili o převrat. V parlamentních volbách r. 1982 získala absolutní většinu socialistická strana, její generální tajemník Gonzáles Márquez se stal ministerským předsedou.
I komunální volby r. 1983 přinesly výrazné vítězství socialistické straně. Nepokoje v oblasti Baskicka pokračovaly. Protože se Baskická národní strana nedistancovala od násilnických metod ETA (teroristická podzemní organizace založena r. 1959 "Baskicko a svoboda" ), vystoupili socialisté v baskickém parlamentě z vládní koalice. Španělsko je od r. 1986 členem Evropského hospodářského společenství. V tomtéž roce odhlasovalo obyvatelstvo nadpoloviční většinou setrvání Španělska v NATO.
Ve volbách r. 1986 získala Socialistická dělnická strana ministerského předsedy Gonzáleze opět absolutní většinu. V předčasných parlamentních volbách v r. 1993 zvítězila strana F. Gonzáleze Márqueze, který opět zastával funkci předsedy vlády. Dvanáctileté období socialistické vlády skončilo 6. května 1996 nástupem kabinetu Josého Maríi Aznara, předsedy Lidové strany (PP), která zvítězila v parlamentních volbách před Gonzálezovou PSOE.
Ve španělském Baskicku se 23. října 1994 konaly parlamentní volby, v nichž si upevnila pozice Baskická nacionalistická strana (PNV), zatímco baskičtí socialisté a separatisté zaznamenali ztráty. Ve volbách se projevila typická různorodost politických názorů na další směřování země. Nacionalistické strany mají sice v baskickém parlamentě většinu, ale rozděluje je radikalismus a názor na uplatňování práva Basků na sebeurčení. Španělsko se sporu s Velkou Británií obhajuje územní nárok na poloostrov Gibraltar. Británie však nehodlá měnit jeho statut proti vůli obyvatel.
 
Dějiny,historie,fakta........